#BETTERFORIT
Říká Ti to něco? Ne? A co česká verze #zalepsija?
Od začátku roku zahltily instagram všemožný hashtagy podobnýho typu. Tyhle, asi o něco populárnější než ty ostatní, vytvořil přímo Nike. Včetně jejich
nového "seriálu" Margot vs. Lily. Pozadu ale nezůstávají ani hashtagy jako #makamnasobe #zahezkejzadek nebo třeba #ceskeholkybezi. A kromě hashtagů
jsou všude možně i různé výzvy, díky kterým jsem si takhle před více než týdnem střihla najednou 302 dřepů. Sportovní značky a firmy se předhánějí v tom,
komu se podaří vytvořit lepší výzvu a motivaci. Ale není důležité umět se namotivovat sám?
Motivace je totiž neuvěřitelná síla, která Vás žene v životě dopředu.
Když totiž ztratíte motivaci, ztrácíte půlku úspěchu. A je úplně jedno, jestli mluvíme o sportu, o práci nebo o něčem jiném. Neměla by nás opouštět
za žádné situace. A když se mě někdo ptá, kde beru pořád tu motivaci něco dělat, proč si prostě nelehnu a nedám nohy nahoru, proč si jdu po
tréninku ještě zaběhat a jak můžu vstát v 5 ráno do práce a večer ještě hrát potom zápas, těžko hledám odpověď. Jsem na to totiž zvyklá.
Jenže než si k něčemu vybudujete zvyk, potřebujete velkou dávku motivace, abyste ten zvyk udrželi. Protože ne vždycky je ten ideální čas, nálada
a podmínky na to se zvednout a jít něco dělat.
Když se podíváte na instagram všude to vypadá hrozně "sluníčkově". Ráno si přivstat, jít si zaběhat, vykoupat se, umýt si hlavu a v županu si potom sníst
snídani jako z reklamy. Tleskám. A teď vážně. Nikdo tam ale nenapíše, že se do toho běhání museli dvě hodiny přemlouvat, že dva dny předtím zaspali
a tak se jim to povedlo vstát až dneska a že ten běh stál nakonec za houby. A když jsem dneska večer vybíhala já, vůbec se mi nechtělo. Od čtvrtečního
fitka mě pořád bolí nohy, včerejší běh tomu vůbec nepřidal a od rána jsem dostávala křeče do svalu v pravé noze. Myslela jsem si, že uběhnu tak 2-3 km,
že se jenom vyklušu, aby se neřeklo. Ale nakonec jsem uběhla skoro 7km. A i když to bylo i na mě dost podprůměrné tempo, běžela jsem. A asi to ještě
bude chvíli trvat, než naběhám 520 km za měsíc jako
Zuzka. A pravděpodobně to nikdy ani neuběhnu, ale i ona je jeden z těch důvodů,
proč vždycky nakonec vyběhnu.
Ať už děláte cokkoli a Váš důvod je jakýkoli, dělejte to ale pro sebe. Není nic horšího, než když se snažíte někomu něco dokázat. Teda, horší věci
asi jsou, ale říkám si PROČ?! Lidi přicházejí a odcházejí a na konci vždycky zůstanete jen vy. Stanovte si cíle a jděte si za nimi. Najděte si
přátele se stejnými cíli a běžte za nimi společně. Obklopujte se lidmi, kteří Vás budou podporovat, prostě jen proto, že vy chcete a že ví, že budete
šťastní. Nenechte si do ničeho kecat, nenechte si nalhat, že to nezvládnete. Je to všechno jenom na Vás.
A připravte se, že přijde ta chvíle, kdy začnete pochybovat.
Že přijde ta chvíle, kdy nebude moct a budete to chtít vzdát.
Že budete lapat po dechu a očima hledat pomoc v davu.
Pak je ta správná chvíle zastavit...
Nasadit sluchátka, nastavit playlist a vyběhnout.
Pustit si hudbu, jít se projít se psem a na nic nemyslet.
Sednout si na terasu, vzít si knížku a na pár hodin zahodit telefon.
Důležitý je se vždycky vrátit. A nepřestávat věřit, že to nakonec dokážete.
"But stand up and never say never,
'cause this life is gonna get better,
take a breath, shake it of and say,
I'm on my way.
You might work but I work harder,
You might fight but I fight smarter,
might not be on top of the world but hey,
I'm on my way!"
