Začíná to na podzim s prvním #PSL, kdy se celý instagram zahltí #AutumnCups ze #Starbucks. No a samozřejmě nemůžou chybět hashtagy jako #finally #pumpkinspicelatte a #addicted. Nebyla jsem z těch, co sdílejí KAŽDÝ svůj šálek na všech sociálních sítích (asi jen ten první :D) ale jsem z těch, co MILUJÍ
pumpkin spice latté a Starbucks. Jsem z těch, co jim káva zlepší den.
A teď už jsem i z těch, co mají možnost zlepšit den ostatním.
Pracuji totiž ve Starbucks.
#KONEČNĚ!
Proč jsem se rozhodla jít pracovat jinam?
Než mě vůbec napadlo zajímat se o práci ve Starbucksu, pracovala jsem 4 měsíce v jednom nejmenovaném obchodě s oblečením (jo, přesně v tom co má
nejotravnější reklamy každé 2 minuty v rádiu a je na Václaváku mezi Baťou a Thajským rájem). Jak šel čas, nenáviděla jsem to tam víc a víc. A kdybych tam
neměla přítele, nebyla bych tam ani ty 4 měsíce. Směny 12,5 hodiny s jednou 40ti minutovou pauzou. Stálí zaměstnanci přímo či nepřímo zneužívající
brigádníky k práci, kterou nechtějí dělat. Vedoucí směn, co si myslí, že jim patří celý svět a nejradši by vám kromě odměn škrtli rovnou i celý plat
(samozřejmě jen těm neoblíbeným). No a nedejbože, když se vám něco nelíbí. Protože studenti mají být vděční za brigádu, držet pusu a krok, no ne?
"Jestli se ti něco nelíbí, tak se můžeme rozloučit."
"Tak ahoj."
A odešla jsem.
Po dlouhé době s úsměvem na tváři!
Když jsem potom přemýšlela, kam bych chtěla jít pracovat, vcelku rychle mě napadl Starbucks.
"Všichni jsou tam furt takoví milí, usmívají se... to je ta práce asi fakt baví."
A tak jsem donesla na kavárnu životopis a doufala, že se ozvou. A ozvali!
Dorazila jsem na pohovor na kavárnu a dala si kávu... hádejte jakou! Jojo, správně, Pumpkina.
Čert vem, že jsem měla ten měsíc zakázanou kávu. Těžko se můžete hlásit na práci do kavárny a při pohovoru ji odmítnout, že.
"Jste nervózní?"
"Měla bych?"
Ta otázka mě úplně zarazila. A paradoxně, znervózněla jsem hned po ní :D Teda jen trošku. Nejsem trémista a ne, nejsem z těch, co si předem
vygooglujou celou společnost a naučí se všechna data, hodnoty a podobně. A že zrovna Starbucks jich nemá málo! Prostě jsem tak nějak přirozeně
odpovídala na celou řadu otázek, pravděpodobně jsem mluvila až moc, ale tak to jsem prostě já.
A? Postoupila jsem do druhého kola!
To jsem taky zvládla víceméně bez přípravy (když do toho podniku prostě chodíte, tak o něm přirozeně něco vždycky vědět budete).
Takže se nakonec povedlo a já se mohla těšit do nové práce.
Úspěšným pohovorem to samozřejmě nekončí.
Než se naučíte vše, co je na kavárně potřeba dělat, trvá to docela dlouhou dobu. Naštěstí máte "po ruce" naprosto neuvěřitelně milý a ochotný lidi, který
vám zodpoví i tu nejstupidnější otázku, se vším vám pomůžou a všechno ukážou.
A tohle mě šokovalo asi nejvíc.
Většinou, když přijdete do nové práce, koukají na Vás skrz prsty. Jako na nováčka, který nic neumí a všude se motá. Asi jako když přijdete uprostřed
školního roku do nové třídy a kouká na Vás 30 párů pubertálních očích s myšlenkou "Panebože, kdo to zase je." Většinou trvá nějakou dobu, než všem
okolo ukážete, že nejste mimozemšťan ale docela normální člověk.
Kvůli zkušenostem z předchozí práce jsem byla plná pochyb... zbytečně :)
Není to snad ani měsíc, co ve Starbucksu pracuju. Za ten měsíc jsem se naučila většinu věcí, ale stále neumím vše. A tak pořád v některých situacích
potřebuju pomoc nebo radu. Stále mám spoustu otázek, některé i opakuju a stejně mi na ně všichni trpělivě odpovídají. Nikdo se nezlobí, když
kávu pokazím, nikdo není nepříjemný, když poprosím o pomoc. Nikdo mi nevyčítá, když mi to trvá o něco déle. Když se něco nepovede, nenechají
vás v tom, ale pomůžou.
Nejsou to totiž "spolupracovníci", které si nevybíráte. Jsou to kamarádi. I za ten necelý měsíc, co tu pracuju mám pocit, že kdybych potřebovala
mohla bych se na kohokoli obrátit. Ne na jednoho, se kterým si zrovna rozumím. Na všechny.
Je to prostě taková jedna velká "Starbucks rodina", která mě vzala mezi sebe.
A práce? Ta je naprosto nejlepší.
Věřte mi, že pokud Vám přijdou ve Starbucks všichni vždycky hrozně milí a usměvaví, není to jen proto, že to je v popisu práce, ale protože je to baví :)
Mám 3 důkazy, které to potvrzují:
1) Je to první práce, do které mi nevadí vstávat v 6h ráno i v sobotu.
2) Je to první práce, kde mě mrzí, že nemám více času a směn.
3) Je to první práce, ze které odcházím s lepší náladou než do ní přijdu.
A je úplně jedno, jestli jsem na pokladně, připravuju kávu nebo píšu jména na kelímky.
Pokaždé potkám spoustu milých lidí ze všech koutů světa.
A chápu jejich smutný pohled, když zjistí, že #PumpkinSpiceLatté bude zas až za rok.
Protože co si budem povídat, mělo by být celý rok.
Ale to už by ho pak všichni nechtěli, že.
Na závěr bych chtěla popřát Lucince všechno nejlepší k narozkám, které teď měla :)
Poděkovat Lukymu a Adélce za fotky a všem ostatním za to, že jste tak hrozně fajn ♥
A nezapomeňte si přidat facebookovou stránkublogu, protože tam se toho dozvíte mnohem víc.
A pravděpodobně tam v nejbližší době najdete i další fotky :D
Teď pár fotek pro pobavení a na důkaz, že jsem mluvila pravdu!
A jestli někdo hledá práci, tak snad už máte jasno :D
